» Sociální revue

Dědická smlouva se může pro žijícího zůstavitele stát peklem na zemi, pokud se dostatečně nezamyslí nad jejím obsahem a hlavně nad zachováním a zajištěním svých práv. V českých zemích bylo možné dědit z dědické smlouvy do 31.12. 1951 a bude to opět možné od 1.1. 2014.

Současná právní forma (občanský zákoník) nezná pojem dědická smlouva, neboť není nikterak upravena. Tato nová forma dědění se vychází z úpravy obvyklé v  kontinentální Evropě[1]. Tento typ smlouvy nelze uzavřít o celé pozůstalosti, čtvrtina musí zůstat volná, která je určena dědicům dle dědických skupin a navíc nesmí být nezatížená odkazy.  Je pro ni charakteristické, na rozdíl od závěti, že je kontraktem. Nelze ji však jednostranně vypovědět.

Uzavřou-li dědickou smlouvu snoubenci, její účinnost určuje uzavření právoplatného sňatku. Rozvedou-li se, smlouva je nadále platná, pokud v ní není sjednáno jinak. Zvláštní ustanovení o dědické smlouvě uzavřené mezi manželi vymezují §1592 a §1593. Po rozvodu je možné se domáhat jejího zrušení soudem (každý z rozvedených), ale pozor (!), soud návrhu nevyhoví, směřuje-li proti tomu, kdo rozvrat manželství nezapříčinil a s rozvodem nesouhlasil. Rozvedený manžel ovšem může požádat soud, aby smlouvu zrušil.

Příklad: Vlastník nemovitost nemá prostředky na opravy a její provoz, nechce ji prodat a chce v ní dožít. Na základě nové právní úpravy může dědickou smlouvou odkázat nemovitost některému ze svých potencionálních dědiců, ale i jiné osobě s tím, že jej nechají v nemovitosti dožít a zajistí a uhradí opravy (dle smlouvy) a budou po dobu jeho života hradit také náklady spojené s provozem nemovitosti.