» Magazín

Je mi přes 27 let. Z toho 17 let sedím na vozíku, ale k vozíku jsem směřovala asi od narození. A v poslední době mám prostě takovou nutkavou potřebu vymezit se vůči různým věcem, co se o vozíčkářích říkají, případně, co říkají o vozičkářích sami někteří vozíčkáři. Jde tedy o MŮJ VLASTNÍ NÁZOR.

Ve svém minulém článku jsem nakousla dogma tvrdící, že všichni vozíčkáři tvoří skupinu. Jak jsem již psala, bohužel řada lidí z tohoto tvrzení vychází, a tak vznikají další a další předsudky. Vozíčkáři primárně žádnou ucelenou skupinu netvoří, protože vozík není vlastnost. Jenže se mi zdá, že tzv. „zdravá“ či „většinová“ populace si myslí pravý opak. Vozík je něco, co máme společné, takže asi automaticky toužíme být ve styku s dalšími vozíčkáři. Je jedno, jaký člověk je, vozík smazává další věci jako povahu, osobnost, zájmy atd. a jako mávnutím kouzelným vozíkem jsou všichni vozíčkáři kamarádi, co spolu cítí. A tak se musí udělat co nejvíc pro to, aby se vozíčkáři spolu mohli stýkat. Je to samozřejmě nesmysl. Netvrdím, že mezi vozíčkáři nejsou kamarádi nebo, že neexistují vozíčkáři, kterým je lépe mezi vozíčkáři. Otázka je, nakolik je tento postoj vnucený okolnostmi – tj, člověk žijící v kolektivu vozíčkářů je na takový kolektiv zvyklý, je to pro něj bezpečné a má tam pochopitelně i kamarády. Ale ani pro něj neplatí, že si automaticky rozumí se všemi vozíčkáři. Já sama mám pár kamarádů „na káře“ díky tomu, že jsem začala hrát Florbal na elektrických vozících.

„Svět vozíčkářů“ mi přijde někdy dost drsný a pohybovat se v něm, a hlavně v jeho vztazích, je pro mě někdy těžší než mezi tzv. „zdravými“. Vezměte si například šikanu. Ani odborná literatura příliš nepočítá s tím, že by v kolektivech dětí s postižením existovala šikana. Existuje, a taky proč by neexistovala? Děti „s“ postižením nebo „bez“, jsou pořád jen děti. I tady jsou silnější a slabší či vůdci a outsideři. Skupinová dynamika probíhá stejně. Navíc ve světě postižených se ještě kastuje na základě typu postižení, a nedej bože, když je přidružený mentální deficit.

Vyjít s vozíčkáři není vždy snadné. Jak jsem již psala, záleží na tom, jak vozíčkář vnímá svůj vozík. To je do jisté míry dáno příčinou, z jaké na vozíku sedí, a postojem, jaký zaujala jeho rodina a okolí. Existují vozíčkáři „chudinky“, kteří se utápí v tom, co nejde, a v podstatě dávají vinu okolí. Vědomě či nevědomě. Vozíčkář negativista se pozná snadno – všechno je špatně – od řidičů MHD, přes zdraví, až po to, že nikam nemůže. Jakmile mu ale nabídnete něco, co by mohl dělat, vyvedete ho z jeho bezpečné bubliny a okamžitě se postaví do opozice. Nejdříve vymyslí důvody, proč on to dělat nemůže a nakonec vás ještě „pošle do háje“ s tím, že tomu nerozumíte. O to hůř, když jste sami na vozíku. Aktivní vozíčkář je pro sebelítostivého vozíčkáře negativistu hlavní nepřítel, protože narušuje jeho pracně vytvořený obraz, že vozíčkáři nic nemůžou a je nutné je litovat. Jakkoliv aktivního vozíčkáře je nutné pomluvit, očernit a zdůvodnit, proč je tento „aktivista“ výjimka. Často se použije třeba argument, že na to má spoustu peněz. Nejhorší na tom je, že vozíčkáři negativisté jsou nejvíc slyšet. Věčnými stížnostmi na všechny a všechno pomalu „tráví“ své okolí. A jelikož vozíčkáři jsou vnímáni jako ona skupina, ať chci nebo ne, často „zdravému“ člověku stačí setkání s jedním negativním vozíčkářem, aby si udělal názor na všechny. Přece jen, stále existuje dost lidí, kteří nikdy žádnou bližší zkušenost s vozíčkáři neměli. A pak často stačí jeden nepříjemný zážitek třeba z autobusu…

Já jsem byla obviněna z naivity, idealismu a bůhvíčeho, když jsem se postavila proti věčnému nadávání na řidiče MHD. Po pravdě, pořád tomu úplně nerozumím. Mnoho vozíčkářů si neustále stěžuje na řidiče tramvají a autobusů, že jim nechtějí sklápět plošiny, jsou na ně nepříjemní, nebo je vůbec nenaloží… Netvrdím, že se to nemůže stát. Protivného řidiče může potkat každý. Já jezdím poměrně pravidelně po celé Praze už tři roky. A nesetkala jsem se s tím, že by mi řidič odmítl sklopit plošinu. Výjimka samozřejmě je, pokud přijede autobus se starou zaseklou plošinou. Ale i v takovém případě většinou řidič poprosil někoho z cestujících a naložili mě „ručně“. S vozíkem mám skoro 200 kg. A že mě občas nepozdraví? To nemá v popisu práce. Ale já na ně „jdu“ s pozitivismem. Často stačí úsměv a pozdrav a na konec „změknou“ všichni. Možná to mám jako holka snazší, ale proč nevyužít všechny „zbraně“?:) A někdy se řidičům nedivím. Co když se právě oni setkali s nějakým vozíčkářem negativistou a od té doby nečekají nic dobrého?

Stejně to mám s „lidmi na ulici“. Občas se i „bojím“ pouštět se do krkolomností typu zapnutí mikiny, protože téměř vždy někdo přijde s nabídkou pomoci. Vím, že asi vypadám, že se v mikině udusím, ale většinou si poradím. A když si o pomoc řeknu, nikdy mi jí nikdo neodmítne. Proto tak úplně nesouhlasím s názory o bezohledných nevšímavých lidech na ulici, co nikomu nepomůžou.

Myslím si, že si to, jak se k nám okolí chová, děláme do jisté míry sami tím, co my vyzařujeme směrem ven. A pak je tu ještě otázka, jak okolí vnímáme a jak ho vnímat chceme. Když někdo chce žít s tím, že na něj „všichni blbě čumí“, je to jeho volba. Je potom naštvaný a na lidi se sem tam utrhne. Myslím, že většina lidí „blbě nečumí“. Občas se koukají. Ale to je přece celkem normální. Já když vidím něco, co nevídám každý den, tak se taky dívám. Dospělí se dívají a děti se vyptávají. Dětské dotazy mě celkem baví. A když někdo kouká vytrvale, často stačí ho pozdravit, a to ho z jeho stavu „vytrhne“.

Myslím, že tady hodně platí „jaký si to uděláš, takový to máš“.

Jana Stárková,

Novinářka na volném kolečku