» Magazín

Zápisky ze severu – část první: Jak jsem psala zhruba před měsícem, naše malá skupina s kolečky se opravdu vypravila na Sever. Já a Ivka, obě na vozíku a Matěj, Ivin přítel, a Maruška, moje asistentka, oba bez vozíku, jsme se rozhodli, že přežijeme tři týdny ve Skandinávii. A jelikož právě čtete tento článek, všichni jsme přežili a vrátili se zpět. 21 dní, 4000 najetých kilometrů a 4000 fotek… Ale hezky od začátku…

Vše začalo 2. července po páté hodině ranní ještě v Praze. První úkol a předpoklad výpravy byl naskládat všechno a všechny do auta. Elektrický vozík, mechanický vozík, zvedák, dva stany, několik přepravek s jídlem, nádobím a kdovíčím, několik kufrů, dek, spacáků a matrací, krosnu a mnoho dalšího… Ale prostorový kouzelník Matěj si dokázal poradit, a tak jsme po šesté opravdu vyjeli. Cesta po německých dálnicích naštěstí ubíhala rychle, již v poledne jsme byli v přístavu v Rostocku. Vyzvedli jsme lodní lístky, velký znak vozíčkáře za sklo a čekali. Po zajímavých kreacích při řazení aut před trajektem i na trajektu jsme byli konečně tam. A cesta mohla začít. Náš první trajekt byl spíše nákladního typu, přesto byl na vozíčkáře připravený. Už v podpalubí, kde jsme parkovali, jsme měli dost místa na vyložení se, dostali jsme se do výtahu i našli dobře kajutu. Kajuta byla poměrně prostorná a s prostornou bezbariérovou sprchou se záchodem. Čekala nás dvoudenní plavba. Loď vyplula. Dostali jsme se na horní palubu a pozorovali moře. Matěj část plavby prospal, jelikož byl nemocný. Ačkoliv se to třeba nezdá, i tak veliký trajekt se houpe. A houpe se celkem dost. A když se houpete dva dny, nemusí vám být úplně nejlépe. Což se stalo Ivě. Nám vozíčkářům to jen ujíždí po palubě, ale chodící chodí jak opilí. Druhý den ráno jsme zakotvili ve Gdyni, druhé zastávce trajektu, ale nemohli jsme vystoupit. Industriální přístav nás k tomu ani nelákal. Čekal nás ještě celý den a noc na lodi a já byla ráda, že je tam jen jeden malý obchod. Pro jistotu jsem si koupila plyšového losa.

Druhý den v osm ráno jsme konečně přistáli v Helsinkách. Odjezd z paluby už nedoprovázely žádné speciální manévry, a tak nás nic nezdržovalo od cesty směr Tampere. Do městečka Nokie, které je poblíž, jsme jeli obchodně - pro nová kola na naše sportovní vozíky. Bydlí tam totiž finský MacGyver, jak přezdívají Pasi Makirantovi, který staví speciální sportovní vozíky na Florbal. Ten byl doma ale až odpoledne, a proto jsme se vydali na prohlídku Tampere. První problém byl s parkováním. Nevěděli jsme, jestli tam existují místa pro vozíčkáře a místní paní nám řekla, že ne, a že musíme na placené a zaplatit. Tak jsme tedy zaplatili. Prošli jsme město, pak vyzvedli kola a konečně směr Lahti, kde jsme měli vybraný první kemp, ve kterém jsme měli strávit první týden – Mukkola Camping.

Přijeli jsme k vylidněnému kempu s prázdnou, ač svítící, recepcí a už už jsme zvažovali, zda jet někam dál. Po skoro tři čtvrtě hodině se objevil správce, jako přízrak. Z vozíčkářů byl lehce zmatený. Ale nakonec nám přidělil místo a klíče. Bezbariérový záchod sice mají, ale… Ale jelikož je vedle recepce, je otevřený jen, když je otevřená recepce, tedy od 7 do 23, a klíč nám dát nemohou, jelikož mají jen jeden a ze záchodu je volný přístup do recepce. Zvláštní. Ale sprchy byly bezbariérové a topení v podlaze bylo příjemné. I proto, že tam byla opravdu zima. V noci teplota klesala až pod 10°C, což pod stanem není nic příjemného. Další nepříjemná věc byly roje komárů – daň za krásné místo u jezera. První nákup tak byl jasný – Raid na komáry.:) Pak už jen vymyslet, jak se z vozíku spustit do stanu a snažili jsme se usnout v naprosto bílé noci a v hrozivé zimě.

Druhý den ráno, kolem deváté, jsme se vypravili na WC a nikde nikdo. Tak jsme museli na záchody normální – plechové kabinky s 60 cm širokými dveřmi. Od druhého správce jsme přeci jen dostali klíč s přáním, ať do recepce nechodíme. WC bylo originálně řešené – přístup byl po strmé stráni nebo přes okap. Přestěhovali jsme stany dál od jezera a blíže k záchodům a wi-fi a rozhodli jsme se, že zůstaneme.

Odpoledne jsme se vypravili do Lahti na skokanské můstky. Na nejvyšší vedl sice výtah, ale k němu vedlo asi pět schodů a hlavně na úplný vrchol věže vedlo úzké kovové schodiště – asi čtyři série kovových schodů. Přístupné tedy jen na mechanickém vozíku a se silnými a obětavými asistenty. Tímto, jako fanoušek skoku na lyžích, děkuji Matějovi a Marušce. Mimochodem Maruška si ten den namohla záda, takže jsme musely vymýšlet nové způsoby asistence. Poradily jsme si.:) Po prohlídce přístavu jsme se vrátili ke komárům, zavřeli se do velkého stanu, vystříkali ho Raidem a dílo chemické zkázy jsme dokonali vařením večeře na plynu. Pak ještě trochu alkoholu a zima a komáři byli najednou jedno.

Pokračování příště

Autor: Mgr. Jana Stárková, novinářka na volném kolečku

Foto: Matěj Koudelka